Výpověď ze tmy, tentokrát od Filipa – autora knihy Hejno bez ptáků…
http://www.hejnobezptaku.cz/
Byl jsem na týden ve tmě. Podruhé. Když se tam chystám, tak si předem představuju, co všechno si vevnitř přerovnám. Takovej to-do list, co odkládám, protože je to moc rozsáhlý na každej jeden večer před usnutím. Tentokrát byla někde u vršku seznamu knížka, která se mi už rok převaluje hlavou a ne a ne najít formu.
Vědomí je hluboké a má vlastní cesty. To, s čím do tmy přijdu, po prvních dvou dnech přestává být důležité. Objevují se hlubší témata, jednotlivá slova, která svoji vahou vrhají vlastní světlo na celý týden tmy. Tentokrát se mi první den objevilo slovo „důvěra“ a všechno, co se dělo dál, s tím mělo jakousi souvislost. Kdybych měl tmu shrnout do jedné věty: pohybuji se pavučinou významů a mám čas ji objevovat, prožívat, přeplétat, komponovat.
První dva dny se ale nic moc nedělo. Seděl jsem ve tmě a koukal do ní, koukal do sebe. Až koncem druhého dne potřeba psát konečně převážila nad pochybami. Cosi dorostlo. Vzal jsem do ruky tužku a pomaličku, proti velkému odporu, začal psát. A ono to šlo. Bylo to strohé, věcné, jak jsem tu knihu chtěl mít: ne román, ale jako non-fiction. Na pomezí eseje a informace.
Třetí den už v myšlenkách, pocitech a impulsech, které se ve mě objevovaly, začaly vyvstávat jasné, opakující se vzorce. Dokázal jsem dobře odlišit jednotlivé vnitřní hlasy a dokázal jsem je chápat jako komplexní osoby. Viděl jsem je jako karikatury sebe: tady je ten, co váhá, rozhoduje se, vžívá se do jiných lidí, je fascinovaný napětím duality. Tady je kecálek, co všechno komentuje, jako by už vyprávěl v hospodě, co zažil. Tady je scvrklej výbušnej chlípnej účetní, co křičí, že chce víc všeho. Samé humorné postavičky. Tady je vědomí, co je, vidí, chápe. Ale nemá žádnou potřebu nebo postoj. A další hlasy. Přenášel jsem mezi nimi pozornost a cítil rozsah svobodné vůle – možnost volit, které vnitřní postavě dám prostor.
Takže třetí den jsem si začal všímat, že kecálek je schopnej povídat o čemkoliv a že rád vypráví příběhy. A najednou píšu tu svoji knížku jako příběh ze Sarajeva, objevují se mi historky, které jsem slyšel, scény, postavy. Jde to nesrovnatelně lehčeji, než ta těžkopádná non-fiction kniha, kterou psala duální mysl o den dřív. Říkám si, takže to nakonec bude román! Román o vědomí.
Pátý den utichly hlasy. Dostal jsem se do meditačního transu. Zklidnil jsem se tak, jak jsem vůbec netušil. že je možné. Duální mysl (racio, aristotelský program, jakkoliv se to dá nazývat) konečně začala důvěřovat. Konečně připustila, že není jejím úkolem vymyslet to, co tu už dávno je. A pustila mě výš. Do vědomí. Mezi významy. Kamkoliv jsem se zaměřil, tam bylo množství různých úhlů, kterými se dalo pokračovat dál a dál. Nebylo potřeba se mezi nimi rozhodovat. Všechno dávalo smysl, a těch smyslů bylo bezpočet. Procházel jsem se mezi nimi, jako bych chodil zahradou a prohlížel si její stromy. Rostly do nejrůznějších tvarů, prolínaly se, souvisely.
Už se mi nechtělo psát příběh. Ten hlas, který ho rozepsal, byl ztišený a nedůležitý. Teď se mi v hlavě objevovaly obrazy, rovnou celé dvojstrany se symboly a větami, grafické, sybolické a úderné. Působily na mě úplně jinak, než předtím příběh a ještě předtím non-fiction. Tento jazyk byl z nich všech nejhravější a nejvolnější. Rozkresloval jsem ve tmě ty dvojstrany, jak mi přicházely. V tomhle transu jsem strávil další tři dny. Neunavoval jako přemýšlení, naopak, byl ve mě klid, uvolnění, důvěra.
Viděl jsem, jak souvisejí ty tři hlasy, kterými jsem postupně zkoušel psát jednu knihu. Ten první – duální mysl – je hlas, kterým se píšou vědecké práce a non-fiction. Snaží se působit, jako by vůbec nebyl mým hlasem. Snaží se vypadat cizí, objektivní, důležitý. Karikatura vědce.
Druhý hlas, hlas vypravěče, to je 400 let dějin románu. Tehdy se lidstvo učilo kultivovat jeden z vnitřních hlasů, a vznikly z toho celé knihovny beletrie. Třetí hlas promlouvá v grafice, malbě, konceptuálním umění.
Viděl jsem, jak je každý z těch hlasů jen určitý program, určitý vzorec, reagující na ty stejné vstupy. Jak se každá myšlenka dá napsat jako argument, jako román, jako obraz. A jak jednotlivé formy, kterými se lidé posledních pár tisíc let vyjadřují, odpovídají jednotlivým vnitřním hlasům, mezi kterými mohu přenášet pozornost.
Poslední den ráno jsem se probudil za svítání. První světla jsou nádhernej zážitek. Každý paprsek přichází jako dárek. Vylezl jsem ven a pozoroval, jak vůbec nestíhám uvědomovat si významy všeho, co je kolem. Mohl bych strávit půl dne jedním výhledem a pořád v něm vidět cosi dalšího. Potom procházka po lese, stromy a významy. Celej barevnej svět přede mnou.
S velikou radostí, co jsem zažil, že mám napsanou velkou část knížky a že už můžu zase na svět, jsem si začal balit věci. Vzal jsem do ruky blok a ty stránky mi připadly nějaký prázdný. Tak listuju zpátky, popsal jsem za ten týden tak třicet listů, až dolistuju na druhou nebo třetí stranu, a tam vidím docházející inkoust. Mizející slova. Prázdné strany. Nádhera.
